Užší konec, do kterého se fouká, je opatren jakýmsi zužujícím nástavcem z vcelího vosku nebo eukalyptové gumy. Didgeridoo se puvodne vyrábelo i z bambusu, který byl uvnitr upravován rozžhavenou tycí. Od roku 1970 se však používají i jiné materiály (kovové i plastové trubky odpovídajícího prumeru). Nástroj je casto zdoben okrovou barvou s bílým vzorem, využívajícím totemických symbolu. Nejoblíbenejší délka je asi 1 až 1,5 metru, s prumerem na užším konci asi 3 až 5 cm, na širším spodním konci asi 5 - 7 cm. Jsou známy i výjimecne dlouhé didžeridu (2 i více metru), které se používaly pri rituálech džungguwan, pri kterých reprezentovaly posvátného Rainbow Snake, Duhového Hada.

Na nástroj hrají muži a doprovázejí se rytmickým tukáním drevených hulek. Používá se vetšinou pri slavnostech (pohrbech, pohrebních rituálech, klanových shromáždeních, iniciacních obradech), ale nekdy doprovází i detské písnicky.

Nejrozšírenejší styl hry na didgeridoo je používán v severní oblasti Arnhémské zeme. Nástroj vydává základní tón, vyluzovaný velmi uvolnenými rty, vetšinou mezi Dis a G, podle délky. Pri hře se využívá tzv. cirkulárního dechu, pri kterém se hrác rytmicky prudce nadechne nosem, zatímco rozeznívá nástroj vzduchem z úst. Tato technika vyžaduje velmi peclivou kontrolu rtu, tvárí a dechu. Prestože na nástroj lze hrát pomerne presné tóny, vetšinou hráci využívají možnosti výšku i rytmus menit a dodat tak hre rytmické zvláštnosti. Pomocí pohybu jazyka a stahování lícních svalu pak hrác mení i výšku alikvótních tónu, takže zvuk má jak intenzívní podobu spodních hladkých tónu varhan, tak bzucivou bohatost horních cástí. Rychlé pohyby jazyka nebo prudké stažení bránice pak mohou vytvorit mnoho variací jak rytmu, tak barev a vibrátových efektu. Základní tón muže být prerušován, atakován, uvolnován a obohacován dalšími dvema ci tremi vrstvami alikvótních tónu.

Hráci používají trí hlavních druhu hry základního tónu: jednak zpusobu, který využívá kontrastu mezi hlubokým základem a alikvóty, vetšinou desáté, nekdy i páté ci deváté oktávy, jednak toho, že do nástroje napodobují hlasy ptáku a zvírat (holuba, drolgy, psa dinga). Nekdy využívají i falzeta, glissanda. Na severovýchodu Arnhémské zeme hráci k základní technice nepretržitého zvuku pridávají rytmické struktury vytvárené z alikvótních tónu, neco jako jazykem vyluzované staccato, nebo bubnový efekt.

Hráci sedí nebo stojí, nekdy se pri hre k tanci pohybují okolo zpeváka nebo tanecníku. Pri sedu si hrác nástroj opírá o prsty natažené nohy, nebo nástrojem pomalu pohybuje tesne nad zemí. Na severovýchode hráci nekdy sedí na velké mušli nebo barelu, aby nástroj více rezonoval.

Na didgeridoo se ucí hrát všichni chlapci kmene, ale virtuózní hrác je velmi ocenován. Hodnotí se presný a výrazný zvuk, velká kontrola dechu, dokonalý nátisk rtu a vynikající hudební pamet.

Didgeridoo je schopno velmi širokého hudebního výrazu: od pomalých impresívních nálad, casto velmi intenzívních, až po velmi nakažlivou veselost. Pres konzervativní podstatu vetšiny hudby pro didžeridu je v ní prostor pro individuální improvizaci a tvorbu nových stylu a technik. Jak výroba, tak repertoár pro didžeridu neustále roste.

Není jasné, kdy se didžeridu zacalo používat. Pri srovnání podobných nástroju s ostatními starými kulturami je ale zrejmé, že technika hry a nekteré aspekty se hrou související jsou na celém svete naprosto unikátní. Ackoliv Aboridžinci postrádali technologii a neznali napr. náústek, plátky, dírky v píštale atd., virtuozitou, hudební predstavivostí a fyzickým zvládnutím techniky hry na didžeridu dosáhli skutecného mistrovství.

Trevor A. Jones